Welche Positionen bekleideten tschechoslowakische Frauen in der britischen Armee?
Das Sortiment ist vielfältig. Seit 1938 gab es dort aber noch keine tschechoslowakischen Frauen, Frauen konnten nur fünf Berufe ausüben, wie Köchinnen, Büroangestellte, Fahrerinnen und Schreiberinnen. Dann wuchs natürlich die Zahl der Industrien, weil die Männer die Front verließen. Dann plötzlich mehr technische Berufe, diverse Fallschirmpakete, Meteorologen, Koordinatenschreiber.

Československé ženy ve Velké Británii, které sloužily na ostrovech, tak co jsem měla možnost sečíst a zjistit, tak většinou byly buď řidičky, kancelářské síly, nebo meteoroložky, některé pracovaly i jako tlumočnice. Víme minimálně o dvou, které pracovaly v takzvaném Y Service, což byla britská odposlouchávací služba německých letadel. Většinou to byly ženy, které měly velmi dobrou znalost německého jazyka, a pomáhaly Britům sestřelit německé letce tím, že odposlouchávaly jejich komunikaci.

Větší část skupiny žen na Středním východě pracovala v opravárenských dílnách. Byly to někdy práce typu opravit nebo dát dohromady nějaký kamion, ale na druhou stranu tam opravovaly i optiku do tanků a tak dále. Takže to byly úzce specializované armádní obory. Druhá část žen byla kancelářskými silami a třetí menší část se věnovala řízení. Takže byly řidičky a věnovaly se hlavně přepravě automobilů během konvojů.

Opravdu mezi nimi nebyla třeba ani jedna pilotka? Vybavuji si, že v Británii některé ženy minimálně letadla zalétávaly.
Ano, to je pomocná služba, která se jmenuje ATA (Air Transport Auxiliary, Pomocná letecká dopravní služba – pozn. red.). Tam máte pravdu, že tam sloužili ženy i muži, kteří s rozbitými stroji přelétali po Anglii do míst, kde se ty stroje opravovaly, a pak je vraceli zpátky na základny. Během studií v Anglii jsem našla dva československé muže, kteří tam pracovali. Pravda je, že jsem se přímo této službě nevěnovala. Ale československou ženu jsem tam nenašla.

Ve své knize popisujete příběhy některých žen. Který vás nejvíc zaujal?
Úplně je nepopisuji konkrétně, i když jsem se snažila využít podklady memoárového charakteru. Takže pro popsání každodennosti jsem se snažila najít v memoárových podkladech něco, co by ukázalo, jak to ženy samy vnímaly. Takže to nemám napsané typově tak, že bych tam měla medailonek jedné, které se víc věnuji. To byste třeba našel v knize Ivana Procházky.

Ale mě celkově zaujala víc oblast Středního východu, protože tam ženy byly v nepoměrně horší situaci než ve Velké Británii, ať už co se týkalo klimatických podmínek, různých nemocí nebo toho, že uprostřed pouště na Středním východě byly až do ledna 1946 – v březnu 1946 se teprve vrátily do Československa – takže skoro rok po konci války. Tam jsou hrozně zajímavé osudy celé skupiny, protože to byla jedna z větších ucelených skupin asi třiceti žen, které působily v opravárenských dílnách v táboře Tel el Kebir nedaleko Egypta, což byl obrovský tábor, kde pracovali muži a ženy dohromady a byl tam pelmel různých národností – mezi nimi byly i Čechoslovačky.

Když jsem studovala archivy, tak jsem zjistila, že pro drtivou většinu z nich bylo motivací vstoupit do armády to, že v ní měly manžely, bratry u československé armády. Ale československé úřady na Středním východě postupovaly trochu netradičně a řekla bych, že ženám ohledně vstupu do armády daly nepřesné informace, takže řada z žen se domnívala, že vstupují do pomocných sborů československé armády, ale ony je přiřadily k Britům.

Takže když pak ty ženy zjistily, že jsou najednou u britské armády a že československá armáda se ze Středního východu stahuje do Anglie, tak proběhla taková vlna demotivace, že tam zůstanou bez mužů, partnerů a obracely se několika dopisy nejprve na ministerstvo národní obrany, pak na prezidenta republiky, aby nějakým způsobem zasáhl a pomohl jim v tom, aby byly přepraveny ze Středního východu.

To se povedlo až na začátku roku 1946, kdy tam Britům skončily závazky. Třeba tenhle kolektivní osud žen na Středním východě mi přijde hrozně zajímavý a v něčem je mnohem drsnější než ve Velké Británii.

Emigrace i útěk z protektorátu

Už jste o tom trochu mluvila, když jste mluvila o bratrech a manželích. Jsou popsané nějaké milostné vztahy, které vznikaly mezi Čechoslovačkami a vojáky? Docházelo k něčemu takovému vůbec?
V určité míře asi určitě. Ale co se týká mých žen, které jsem sledovala, tak třeba většina těch na Středním východě měla manžely vojáky, už když tam vstoupily. Ve Velké Británii si myslím, že byste spíš našel analogicky jiný vztah, kdy československý voják poznal na základně britskou důstojnici WAAF (Women’s Auxiliary Air Force, Ženské pomocné letecké sbory – pozn. red.) a tu si vzal. Například známá Joy Kadečková, poradkyně filmu Nebeští jezdci, to je původem britská občanka provdaná za československého vojáka, a Jan Smudek měl za manželku členku sboru WAAF.

Takže spíš tenhle typ romancí jsem vysledovala více, než že by si československé ženy během služby někoho našly z československých vojáků. A pokud, tak minimálně, protože třeba ve Velké Británii byly rozeseté po všech možných základnách napříč Velkou Británií a neutvořily jeden nějaký velký oddíl nebo kolektiv, který by pak společně chodil na zábavy. Takže pokud, tak spíš vznikl kontakt s nějakým cizincem. I právě proto o těchto ženách nemusíme dnes vědět, že tam původně byly.

Vzpomínám si, že když jsem četl řadu příběhů letců, kteří bojovali v Británii, bylo velmi zajímavé, jak se na ostrovy dostali. Jak to bylo u Čechoslovaček?
U některých z nich to byla opravdu zcela stejně napínavé jako u mužů, že skutečně opustily protektorát, přešly třeba balkánskou cestou do různých míst. Takhle putovala minimálně některá děvčata ze Středního východu. Některé do oblasti Středního východu, respektive Palestiny cestovaly ještě legálně před vyhlášením protektorátu. Ve Velké Británii se také mobilizovaly ženy, které se tam dostaly ještě před vyhlášením protektorátu anebo mezi nimi najdete několik Wintonových dětí, i když jich není mnoho.

Účastnily se některé z nich předtím konfliktů ve Francii nebo Polsku?
Mám zprávu z archivních materiálů jen o jedné, která se jmenovala Anna Stoklásková. Potkala se s Ludvíkem Svobodou, respektive s jeho jednotkou už v Polsku a pak putovala s částí této jednotky na Střední východ a tam vstoupila do britských sborů. Ale jinak nemám úplně zprávu, že by se jich víc angažovalo už v bojích v Polsku nebo ve Francii.

Janoušek i Ingr proti

U československých letců si také vybavuji, že když se dostali do Británie, tak tam bylo nějaké období, kdy jim britské velení úplně nedůvěřovalo. Máte nějaké informace o tom, že by to u žen bylo stejně?
Úplně jsem nenašla, že by si britské instituce mezi sebou nebo jednotliví velitelé táborů posílali stížnosti na Čechoslovačky. Ba naopak, třeba v táboře Tel el Kebir na Středním východě najdete v britských denících několikrát zprávu, že ze všech národností jsou Češky a Řekyně v práci považovány za nejlepší, stejně jako perští muži, kteří tam pracovali. Nenašla jsem ani nějakou stížnost, že by si ženy stěžovaly na jednání Britů vůči nim.

Už jste také zmiňovala, že na rozdíl třeba od Francouzek nebo Polek Čechoslovačky nevytvořily vlastní pomocný sbor. Proč?
Důvodů je několik. Myslím si, že byly uváděny trochu zástupně už v roce 1941, kdy se Britové obrátili na své spojence, jestli nechtějí nechat své příslušnice vstoupit do britských sborů. Takže začátky i třeba polských nebo francouzských pomocných sborů jsou úzce spjaté s britským know-how, s nějakým zásobováním, výcvikem a tak dále. Ale právě postupně i s tím, jak jednotlivé armády mají ztráty, tak zjišťují, že využití žen po vzoru Britů je vlastně hrozně účinné opatření, jakým způsobem si může uvolnit pro důležitější potřeby války muže.

I tam Britové oslovili československé úřady. Na začátku ministerstvo národní obrany i prezidentská kancelář byly nakloněny tomu nějakým způsobem zřídit něco obdobného, nicméně trochu do toho zasáhli jednotliví vojenští aktéři československé armády, ať už generál (a velitel československých letců v RAF Karel) Janoušek, nebo (ministr národní obrany) Sergej Ingr, kdy prvotní zájem rychle ochladl.

Když jsem se pídila proč, tak se samozřejmě můžeme bavit o tom, že by bylo potřeba změnit legislativu, to znamená branný zákon z roku 1920, můžeme se bavit o tom, že by to bylo navýšení finančních výdajů pro ministerstvo národní obrany, což by zcela určitě bylo, když by přibrali k armádě nové rekrutky, nové ženy ještě neodvedené, najdeme takové argumenty typu, že tohle všechno mají obšancované Britové – přidělování žen na jednotlivé základny a tak dále.

Ale co jsem našla v archivu, tak dokumenty hovoří jasně o tom, že například československé letecké jednotky poptávaly poměrně velký počet lidí právě na pomocné služby, jako byl úklid hangáru, práce v kuchyni a tak dále. Hovoří se v té listině až o 60 lidech. A den předtím generál Janoušek odpovídá generálu Ingrovi, že pro ženy není využití, že by využili tři jídlonošky a šest kancelářských sil, ale že je nepotřebují.

A pak se trochu posuneme v době. V roce 1943 už generál Ingr na jednání státní rady říká, že tím důvodem, proč nejdou zřídit pomocné sbory žen u československé armády, je to, že má československá armáda nadbytek mužů, kteří mají nižší zdravotní kvalifikaci než A, to znamená, že nemohou sloužit jako výkonní letci, a tihle muži už jsou placení, už jsou odvedení a nemohou být zařazení na místa, která jsou nejvíc potřebná, protože nemají odpovídající kvalifikaci. Velké ztráty měly perutě, ale ne každý československý voják mohl být výkonný letec, protože měl nějakou zdravotní vadu. A tyhle muže a superarbitrované vojíny se snaží ministerstvo už od roku 1941 uplatnit na pomocné služby.

A to je podle mě jeden z těch důvodů, proč ženy nemohly do československé armády vstoupit. Nebylo pro ně místo, ale ne proto, že tuhle problematiku řeší Britové nebo že by bylo potřeba změnit branné předpisy – byli jsme v době války, vydalo se tolik dekretů, že se obměnilo spoustu legislativních věcí, tak tohle nebyl až takový problém, myslím, že to bylo zástupně uváděno – ale proto, že československá armáda se ani ženám v tomhle smyslu nechtěla otevřít, nebyla tam vůle tohle zkusit.

Ale možná to navazovalo na to, že československá armáda neměla zkušenost s podobným typem sborů žen jako britská, která ji měla už v době první světové války, nebo polská armáda, která měla tuto zkušenost už v roce 1917.

Ale abych nelhala, tak u žádné z národnostních armád to není primárně snaha ženy v armádě emancipovat, je to snaha opravdu řešit ztráty na životech mužů a jak dostat na klíčové pozice důležité pro válku a její vedení muže tak, aby chod armády i zázemí dál fungoval. Takže nesledovala bych v tom snahu jiných armád dát ženám prostor vstoupit do armády. Ale je zase pravda, že když už se tak stalo, tak ženy dostaly k povinnostem i práva.

Ještě bych podotkla něco, co nenajdete v žádném dokumentu, ale co se k úvaze nabízí. Důvodem pro odmítnutí vstupu nebo zřízení sborů žen mohly být určité antisemitské prvky, se kterými se československá armáda potýkala. A na Středním východě si musíme přiznat, že řada z žen měla židovský původ. Ale pro tohle jsem nenašla dokument a nenašla jsem ani dokument, že by si generál Janoušek nebo generál Ingr mezi sebou vyměnili dopis typu: „Opravdu ženy do armády nechceme.“ Je to moje hypotéza, v něčem navazuje na archivní prameny.

Vojákyně v Rudé armádě

Mluvíme tady o ženách v britské armádě, ale Čechoslovačky sloužily také v Rudé armádě. Jak se jejich služba lišila?
Lišilo se to od sebe dost, protože československé ženy vstupovaly od roku 1942, kdy se začala formovat jednotka v Buzuluku v Sovětském svazu, do této jednotky po vzoru žen, které působily v Rudé armádě. Tam působilo, teď přesně nevím to číslo, ale myslím si, že dva miliony sovětských žen, a to proto, že Sovětský svaz po postupu německých vojsk – blížíme se ke Stalingradu – čelí bezprostřední hrozbě zániku a najednou volá do zbraně všechny bez rozdílu. Tam najdete na frontě i ženy, které jsou odstřelovačky, nabíječky děl a tak dále.

A československé ženy motivovalo – najdete to v jejich pamětech – že viděly, že jsou ženy v Rudé armádě. Svoboda a vedení té jednotky zjistilo, že nemají dostatek mužů a že potřebují i ženy, navíc když se dobrovolně hlásí. Chtěli se dál zapojit do bojů, takže potřebovali lidi, a proto naproti tomu, co nařizovalo ministerstvo národní obrany nebo nedůsledným praktikováním pokynů ministerstva, odvedli i ženy. Ministerstvo národní obrany totiž souhlasilo s tím, že odvedou ženy, ale jenom ty, které nebyly zaopatřené, které byly manželky vojáků a tak dále, ale to se úplně nectilo.

Vydal se rozkaz, kdy československé ženy se opravdu stávají vojákyněmi československé jednotky, podstoupily výcvik, vyjely k Charkovu a dále do prvních bojů, měly i první ztráty, první vyznamenané. A tyto ženy přes rok nemají formálně upravený status v armádě. V roce 1943 se v Londýně jedná o podobě dekretu o postaveních žen v československých jednotkách, který ale primárně má řešit ženy v Sovětském svazu, jejichž počet se postupně rozrůstá a jdou se Svobodovou jednotkou přes Duklu do Československa.

Ale dekret, který je vydaný v roce 1944 a zpětně má účinnost k roku 1942, se netýkal žen v pomocných sborech. Takže v tomto postavení žen bylo jiné, protože byly oficiálně po dobu války členkami a vojákyněmi československé armády.

Jak jste k výzkumu služby Čechoslovaček za druhé světové války ve Velké Británii dostala?
Bylo to téma mojí disertační práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. K tématu jsem se dostala tak, že jsem viděla film Nebeští jezdci a tam je scéna, kde na letišti jsou ženy v uniformách. Tak mě to zaujalo.

Přes kamarádku z Brna jsem se dostala k několika dalším kolegům, kteří mi dali základní náčrt toho, jak je to s bádáním v Čechách. Většinou jsem slyšela, že je to hrozně zajímavé téma, ale pramenů je k tomu hrozně málo, abych si na tom postavila disertaci, a jsou roztříštěné po všech možných fondech.

Obecně téma žen za války, ať už v odboji, nebo nějaká každodennost, si myslím, že jsou pořád nezpracované. Původně jsem to chtěla udělat jako takovou tu tradiční disertační práci opřenou o prameny, ne moc teorií do toho, ale takovou tu klasiku typu Josefa Pekaře, že dám dohromady alespoň něco k osudu těchto žen – právě tu každodennost, jaká byla služba, jak se k ní dostaly, co během ní dělaly, jaké bylo anglické prostředí a tak dále.

Vzhledem k tomu, že jsem nějakou dobu pracovala i v Židovském muzeu v Praze na několika projektech, tak jsem zjistila, že se to týká i Čechoslovaček, které byly na Středním východě.

Okamžik, kdy jsem se rozhodla, že to téma opravdu mám šanci zpracovat, bylo setkání s Ivanem Procházkou. Nejsem úplně první, kdo se tím tématem zabývá. Několik kolegů, třeba Zlatice Zudová-Lešková vydala už v 90. letech takový článek, který alespoň v zásadních bodech načrtával tuhle problematiku. Ale jeden z badatelů, který se tomu víc věnoval a na kterého jsem se snažila v některých bodech navázat, je Ivan Procházka, kterému v roce 2016 vyšla kniha A královskou korunu na hlavě měly s takovým dlouhým podtitulem, která se týkala československých žen v pomocných sborech britské armády. Jeho určitý vhled do problematiky mi pomohl to nasměrovat.

Budete v tématu dál pokračovat?
Chtěla bych si minimálně ještě jednou vzít jmenné seznamy, kterou jsou k dohledání, protože si myslím, že nejsou kompletní, a ještě se po některých podívat, jestli mě napadne, kde by se ještě v nějakém fondu mohly vyskytovat. Ale je ještě jedno velké téma žen v armádě a to jsou československé příslušnice, zpravidla národnostně Slovenky, které působily v Národně osvobozenecké armádě v Jugoslávii a v partyzánských oddílech. Ale tam nevím, jestli jsem jazykově vybavená.

Petr Jadrný

Sdílet na Facebooku

Sdílet na Twitteru

Sdílet na LinkedIn

Tisknout

Kopírovat url adresu

Zkrácená adresa





Kopírovat do schránky

Zavřít