Während mehrerer Krisen schien er der einzige europäische Führer zu sein. So kamen sie auf sie zu, wenn es schwierig wurde oder die Kanzlerin selbst die Initiative ergreifen musste.

Krize, jako byla ekonomická kolem roku 2009, uprchlická v roce 2015, a napětí způsobené ruskou okupací ukrajinského Krymu, se řešily právě v Berlíně nebo s Berlínem v čele. Týká se to i společné postcovidové ekonomické obnovy Unie.

Merkelová byla velkou zastánkyní atlantismu, snažila se udržovat co nejlepší vztahy se svými protějšky ve Washingtonu, i když už od Obamy začaly tyto vztahy skřípat. Paradoxně proto, že Německo Angely Merkelové se snažilo vyhnout se své roli ve světové politice, a pokoušelo se udržet krásnou iluzi, že lze oddělit politiku a obchod.

Německý osud

Postavení Německa v Evropě i ve světě je totiž velmi specifické. Za prvé, jak pravil německý rodák Henry Kissinger, Německo je příliš velké na Evropu, ale příliš malé na svět, rozuměj světovou politiku.

Německo leží v centru Evropy, a je velmi bohaté, nevyhnutelně se stává epicentrem evropské politiky, což po odchodu Británie je ještě patrnější.

Smýšlení Německa, včetně jeho orientace na kompromis a částečný pacifismus, ovlivňovala dvě velká traumata 20. století, propadnutí Němců nacismu, a poté rozdělení země v době studené války.

A v neposlední řadě, Německo je exportním šampionem, což jej posiluje, ale také oslabuje tváří v tvář těm, od nichž bere suroviny, anebo kterým dodává své výrobky.

V éře Angely Merkelové Německo samozřejmě zbohatlo díky rozumnému řízení domácích věcí. Ale také díky faktorům, o které se samo nezasloužilo, jako byl mezinárodní řád, který na své náklady udržovali zejména Američané. Německo se vezlo. Těžilo z míru v Evropě, evropské integrace a existence eura. A v neposlední řadě, Německo, více než kdo jiný na kontinentu, těžilo z globalizace, a z relativně levné energie.

Konec klimbání

Tyto výhody ovšem mizí. Američané se stahují ze světové politiky, a Evropané se budou muset zařídit podle svého. Je to vidět na rychlém americkém odchodu z Afghánistánu – náklady plynoucí z uprchlické vlny ponesou bohaté evropské státy. Německo se ve světě angažuje trochu více, němečtí vojáci jsou třeba nasazeni v boji proti islamistům v Mali, ale Bundeswehr je nadále značně podfinancovaný.

Také globalizace se zadrhává, a to může znamenat pro exportně orientovanou německou ekonomiku problém. Evropská unie se otřásá v základech, a není jisté, zda příští kancléř bude schopen udržet ji pohromadě tak, jako Merkelová, žena s obrovskou autoritou, pověstná svou schopností donekonečna jednat a zprostředkovávat.

Za Merkelové se Němci rozhodli vzdát se energie z jádra a současně i uhlí, čímž si zdražili energii a učinili se ještě více závislými na Rusku. Stavbou plynovodu Nordstream 2 na úkor svých spojenců navíc přišli o velkou část své pověsti, byla to jakási verze Deutschland zuerst, po vzoru Trumpovy America First.

Orientace německé ekonomiky na export zase z německých politiků udělala holátka při komunikaci s Čínou. Je charakteristické, že vůdcové křesťanských i sociálních demokratů v kampani mlžili, když došlo na otázku lidských práv ve světě. Jen předsedkyně německých Zelených byla ochotná o Rusku a Číně mluvit jasněji. Zelené strany ale v zápalu boje za klima a další ekologická témata obvykle neřeší otázku, jak vytvářet národní bohatství a pracovní místa. Po získání moci to může být jiné.

Cesta, kterou zvolila Angela Merkelová, byla tedy v dosavadních podmínkách úspěšná, ale v nastupujícím světě by tak jako tak nevydržela. Německo už se nemůže tvářit, že světová politika se ho netýká, a že obchod a politika jsou dvě oddělené sféry. Ten, kdo Merkelovou nahradí, v berlínském kancléřství v této věci čistý stůl nenajde, spíše naopak.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland

Sdílet na Facebooku

Sdílet na Twitteru

Sdílet na LinkedIn

Tisknout

Kopírovat url adresu

Zkrácená adresa





Kopírovat do schránky

Zavřít